Úvod > Témata k diskusi

Český notář a poučovací povinnost

JUDr. Martin Krčma 21. 3. 2012

Dovolte mi krátké zamyšlení nad tím, jaké požadavky jsou kladeny na českého notáře v rámci jeho poučovací povinnosti směrem k účastníkům právních úkonů. Cílem příspěvku není zabývat se poučováním při osvědčovací činnosti, kde notář je povinen určité poučení také poskytnout (např. 80e not.ř.), ani zpochybňováním jeho úlohy jako odborného poradce při sepisování nejrůznějších listin pro případ smrti. Zdůrazňuji, že mé zkušenosti se týkají spoluvytváření takových listin, kde notář svým poučením může aktivně předcházet budoucím sporům. Mluvím tedy zvláště o kupní a zástavní smlouvě, ale také svěřenské smlouvě a zejména a převážně o procesní dohodě se svolením k vykonatelnosti notářského zápisu.

Důvodem mých úvah jsou komentáře klientů, kteří se podivují nad tím, že na ně, jako notář, mluvím. Říkají, že to nikdy nezažili, aby jim nějaký notář něco vysvětloval a poučoval je. Ve většině případů je znalost klientů jejich vlastního právního problému a zejména možný rizik velmi povrchní. Celkově vzato jsou to zjištění nemilá.

Proč je tak málo notářů, kteří jsou ochotni s klienty projít obsah smlouvy a poučit je o jejich právech a povinnostech z ní plynoucích? Vysvětlit klientům proč je zásadní význam přikládán formě (na níž se dnes celkově ve společnosti zhusta kašle ) a jaké výhody pro trvalost zakládaného vztahu má dodržování přísných formálních náležitostech.

Poučovací povinnost notáře při sepisování listin o právních úkonech není v notářském řádu výslovně upravena. Z pohledu stavovských principů zákon hovoří o nestrannosti notáře ( 2 not.ř.) a o jeho nezávislosti ( 5 odst.1. not.ř.). V 63 not.ř. vyjmenovává náležitosti notářských listin, k nimž řadí i obsah úkonu. V komentáři k tomuto ustanovení je poučovací povinnost dovozována z nutnosti zjištění nepochybné vůle účastníků pro formulování jejich písemné dohody.

Absencí uložení poučovací povinnosti právním předpisem se lišíme od notářství v zemích kontinentálního práva nejen v teorii, ale zejména v praktickém poskytování notářských služeb. V Čechách se navyklo chodit k notáři pro razítko a nikoliv pro kvalifikovanou právní poradu završenou sepsáním veřejné listiny.

Můj milý pan kolega z Duryňska vždy zdůrazňuje, že na listinné činnosti notáře jsou dva nejdůležitější aspekty. Vorlesen und Belehren. Předčítání a poučení. Němečtí notáři jsou povinni vždy celý text zápisu přečíst. Přitom se zastavují u jednotlivých formulací, které jsou mnohdy laikům obtížně srozumitelné. Tato ustanovení vysvětlují a udělují poučení. Poučovací povinnost je jim uložena v 17 Beurkundungsgesetz. Pan notář říká, že bez poučení není notářský zápis. Jak chcete, pane kolego, aby listina působila jako nástroj předcházení sporům, když účastníkům ústně jednotlivá ustanovení nevysvětlíte a nedoplníte svou řeč zajímavými příklady z praxe? Vy si myslíte, že Váš klient, který v životě u žádného notáře nebyl, rozumí našim po staletí zavedeným formulacím? Vy jste povinen mu je přeložit do neprávnického jazyka! Právě v poučení je základ vztahu mezi notářem, jako rádcem, a mezi účastníkem.

O jeho slovech přemýšlím a snažím se je v praxi naplňovat. Jsem přesvědčen, že chceme-li, aby listiny působily jako preventivní nástroj dodržování práva, pak tuto funkci listin musíme účastníkům ústně vysvětlit a o důsledcích nedodržení smluv je stále poučovat.

Opakuji, že moje zkušenosti se týkají zejména exekuční titulů. V tomto vyloženě preventivním institutu se náležité poučení očekává. Nelze předpokládat, že dlužník, který se snad i ne vlastní vinou dostal do stavu platební nouze, bude cokoliv dobrovolně plnit, nemá-li představu, jak nebezpečná je pro něj listina s přímou vykonatelností. Ne proto, že nechce nebo nemůže plnit, ale proto, že nedostal náležité poučení. Bohužel, často se setkávám se situací, kdy účastníci - manažeři dle svých slov podepisují již pátý exekuční titul a tvrdí, že jsem první notář, který na ně mluví. Jiní jim prý dají listinu k přečtení a poté čekají na podpis. To, že se účastníci na nic neptají, protože ani v zásadě nevědí, na co by se měli zeptat, není chyba jejich. Je povinností notáře, aby o věci pohovořil, nastínil právní postavení stran po podpisu smlouvy a zejména jejich postavení v případě nedodržení dohodnutých závazků a případné důsledky takového nedodržení. Už se mi několikrát stalo, že po náležitém poučení dlužník prohlásil, že notářskou listinu exekuční titul nepodepíše a od závazkového vztahu odstoupí. Teprve až nyní se totiž od notáře dozvěděl, jaké mohou být důsledky použití takového notářského zápisu. A právě v tomto okamžiku posloužilo poučení jako prevence při předcházení budoucímu sporu.

Vedlejším pozitivem, které poučovací činnost s sebou nese, je výchova k verbální komunikaci. Přiznejme si, že notáři nejsou tím právnickým povoláním, které by vynikalo výřečností. Je-li právník nadán výřečností, pracuje u soudu, zhusta odchází do advokacie, ale i jinam. Myslím, že správné formulování práv a povinností stran smluv, výčet rizik, možné konflikty v budoucnu, to vše doplněno o konkrétní zkušenosti například s nedodržováním či vymáháním práv, vymáháním zaplacení kupní ceny, atd., to vše přispívá k informovanosti účastníků, k obecné kultivaci právního vědomí společnosti a v neposlední řadě i k výchově notáře jako osobnosti. Myslím, že notářský stav osobnostmi zrovna neoplývá a takovýto každodenní trenink může každému z nás jenom prospět.

Ptám se, proč se tento přístup neuplatňuje v praxi ve větší míře? Chyba může být samozřejmě jednak v rozdílném přístupu každého z nás ke své profesi, ale je také systémová. Ta systémová je zřetelně větší a s horšími důsledky. Neukládá notáři výslovně vysvětlit klientovi jeho právní situaci, nenutí notáře trávit s klientem čas. Nepředepisuje mu navázat s ním verbální kontakt. Objektivně řečeno, ono se nám do poučování prostě nechce. Nebo je to i tím, že někteří z našich kolegů občas ani neumějí vysvětlit obsah formulací ve vlastním notářském zápise? Pak je poučování klienta jistě příliš tvrdým oříškem.

Je také těžké si představit notáře, který v poklidu (ale jistě občas i ve spěchu) svým klientům vysvětluje význam dohodnutých článků smlouvy, přičemž statistika jeho úřadu vykazuje pět, deset nebo i více listin sepsaných během každého jednoho pracovního dne. A to každý den a celý rok! Lze takové pracovní tempo hodné stachanovců zodpovědně spojit s poučovací povinností notáře? Asi těžko. A to abstrahuji od dalších denních povinností notáře při vedení jeho úřadu. Na svědomité zvládnutí takového tempa nás notářský řád vybavil jedním trvalým zástupcem. Jsou ale tací kolegové, kteří k němu přidají ještě týmy kandidátů a tajemníků, které pod různými úředními pobočkami roztrousí do dalších notářských kanceláří po obchodně atraktivních aglomeracích celé naší vlasti. Jako bych cítil závan praktik Exekutorské komory ČR (to je ale z jiného soudku).

Milí kolegové, je váš notářský tajemník schopen zodpovědně poučit dlužníka o důsledcích nedodržení splátkového kalendáře a následujících možných represivních krocích věřitele včetně nařízení exekuce? Má tento náš zaměstnanec osobnostní kvality a vystupování nesporného soudce v nesporné justici? To je otázka pro vás, milí kolegové, ale také pro legislativu. Právě zde vidím onu chybu systémovou.

Nejsem si jist, zda se naší praxí vůbec chceme přiblížit standardu notářství kontinentální Evropy. Pokud ano, pojďme to zkusit. Z pohledu celého notářství se jedná o maličkost a můžeme na ní pracovat již dnes a každý sám. Věřím, že každý pokus stojí za to. Začněme třeba tím, že už příští notářský zápis napíšeme my nebo naši zaměstnanci sami, s účastníky při dobré kávě prodiskutujeme jeho obsah a poté je náležitě poučíme o významu veřejných listin, notářském archivu a přínosu notářství k transparentnosti a předvídatelnosti práva.